Příprava pouti 2014

V něděli 8.6.2014 byl vystaven obraz Lidické Panny Marie v Kostele sv. Václava v Kladně-Rozdělově jako první zastávka poutního daru k pouti do Cách. Na snímku  zleva: primátor statutárního města Kladna Ing. Dan Jiránek, autor obrazu Z. Čech a vikář kladenského vikariátu a farář kostela P. Jaroslav Kučera. Další foto ve fotogalerii.

V programu pouti je připravena také malá poutní prohlídka císařského města
Už nejméně 800 roků jsou Cáchy oblíbeným poutním místem. Před 665 roky začala tradice poutí každých sedm let. Poutníci zanechali stopy v Cáchách. I tyto historické stopy budou moci poutníci sledovat.

V korunovačním sále radnice se mocně pracuje.

Karel Veliký nebyl ještě nikdy v tak velkém představen. Armáda řemeslníků montuje trámy, vše šroubuje a doslova programuje 1200 let po smrti franckého panovníka vše, co zanechal. Ožívají fresky na stěnách, roste model falce ve velikosti, aby si návštěvník mohl zažít, jak se s ní pohyboval Karel Veliký se svými lidmi.
 

Obraz Panny Marie Lidické, Zdirad Čech

V sobotu 14. 6. 2014, přede mší svatou v 9.00, bude na místě bývalého lidického kostela sv. Martina požehnán kardinálem Dominikem Dukou nový oltář. Je zbudován z pískovcových kvádrů podle návrhu Zdirada Čecha a z čelní strany jej bude zdobit reliéf Panny Marie Lidické téhož autora. Zdirad Čech nám k obrazu napsal:

Před 145 lety, na Hromnice 1869, se narodil P. Josef Štemberka, a před 95 lety, 1. 7. 1909, nastoupil jako farář do Lidic (jeho patronátním pánem byl císař a král Karel – blahoslavený Karel z Arcidomu Rakouského). Tam sloužil 33 let a prožil se svou vesnicí samozřejmě všechno, co doba přinesla. Pád monarchie a vyhlášení republiky, ničení křížů a volání Pryč od Říma, odpady od církve. Křtil, oddával, pohřbíval, slavil liturgii, učil, jako každý jiný vesnický farář. Obyčejný venkovský farář, jak říkají někteří. Myslí to hanlivě a nevidí, jaká je v tom sláva.

Většinou se o něm mlčí, a když už si na něj někdo vzpomene, prostě ho zahrne do počtu 173 mužů popravených v Lidicích 10. 6. 1942. Jenže to tak není. On jediný si totiž mohl vybrat. Jistě nejsem jediný, komu náš bývalý farář P. Jaroslav Baštář vypravoval, že jako bohoslovec byl osobně při tom, když se P. Josef po skončení své služby v Lidicích loučil v Kladně na arciděkanství (a předal farní kroniku, díky tomu se zachovala), přiběhli lidé a volali – Němci obsazují Lidice, pane faráři, nevracejte se tam. A pan arciděkan se přidal – otče, zůstaňte na noc u nás, uložíme vás. A otec Josef odpověděl – budou mě tam potřebovat. A odjel.

Němci ho napřed posílali pryč, nebyl lidickým občanem, když neodešel, zmlátili ho, zkopali a hodili mezi ostatní zajaté muže. Tak začala nejkratší i nejdelší noc jeho života, zázračná a slavná noc, o které nevíme nic. 172 mužů, jeho farníků, mělo být druhého dne odvedeno na smrt a otec Josef měl jenom pár hodin na to, aby je smířil s Bohem a církví, aby je smířil mezi sebou, aby vybojoval neuvěřitelný boj o záchranu jejich věčných duší. Vždyť mnozí z nich odpadli a přidali se k socialistům, mnozí léta a léta žili bez svátostí. Kdyby se to stalo ve středověku, jistě bychom v legendách četli, že otci Josefovi pomáhali andělé. Ale stalo se to před pár desítkami let a nevíme nic. Jen můžeme žasnout: Jak svatá byla prostá venkovská služba otce Josefa, když byl odměněn tak velkolepou strastiplnou nocí.

V těch hodinách, kdy otec Josef rval z drápů Nepřítele jednu duši za druhou, došlo k tomu, o čem se už vůbec nemluví. Vojáci vykrádali cenné věci z kostela (jako i z celé vesnice), ukradli i kostelní nádobí, kalichy, pateny, svícny, monstranci a ciborium, a při tom nepochybně rozdupali Nejsvětější svátost, svátostné Tělo našeho Pána.

Proto má Panna Maria Lidická (na obrazu namalovaném na památku otce Josefa Štemberky) prázdnou náruč. Znovu tam vojáci zabíjeli jejího Syna a stejně jako jejich dávní předchůdci z Golgoty nic nevěděli o tom, že se jim to nemůže podařit.

A protože můžeme prosit svaté, aby nám vyprosili, co svými silami nezmůžeme, můžeme jistě prosit:

Blahoslavený Karle z Arcidomu Rakouského,

náš poslední králi a poslední patronátní pane lidického kostela,

vypros u naší Paní a jejího Syna, našeho Pána, schválení církevní úcty pro otce Josefa,

aby nám ukazoval životodárnou moc svátosti smíření,

a pro naše kněze, aby byli dobrým příkladem horlivosti ve službě.

Amen.

Karel Veliký, nejlepší státník na světě, který se ke své pozici musel tvrdě vypracovat
Johannes Fried – badatel středověku - předkládá Karla Velikého jako nejlepšího státníka všech dob. Jeho životopis se stal novým standardním dílem.
Jak se dostával na trůn? Nikdo nevěděl, proč došlo ke státnímu převratu... tak to spisovatel příliš nezdůrazňoval. Tak nedošlo nakonec ani ke správným věcem, jako je autorem zachycená koruna. Karlovec Pippin si nechal ostříhat dlouhé vlasy, předešlého krále dal zavřít do kláštera a sám usedl na trůn. Pippinovi bratři a synovci, jeho soupeři, byli zabiti nebo vyhoštěni.
Jak by měl pohlížet oficiální karolínský historik na takové události? Autor římských análů se rozhodl nepřijmout žádné zbytečné riziko - a být stručný: "Pippin byl zvolen podle franského zvyku králem". Vítězové píší historii, a ve středověku znamenalo, že vítěz rád také vynechává průběh.

Kterému popisu historie můžete věřit ?

Velká část toho, co lidé ve středověku napsali, je středověky nadsazená, mnoho se v průběhu staletí ztratilo, a to, co zbývá, není v nejlepším případě jednoznačné, dokonce je to v nejhorším případě zavádějící. Dokonce i převratné revoluce, jako například korunovace Pippina v roce 751 se podle historiků musí dát dohromady z rozptýlených, protichůdných pergamenů, protože autoři říšských análů sledují svou vlastní agendu.

Mnohdy je pramínek informací tak tenký, že konspirační teoretici označili všechny bestsellery jako vymyšlený středověk. Věci mají důkazy, že z mnohých prací o Karlovcích se později staly padělky. Konspirační teoretici došli i k absurdním závěrům, že Karlovci vůbec neexistovali, že pár informací o nich jsou vlastně falsifikáty. Proto je výzkum pramenů tak obtížný a potřeba výzkumu zvlášť nutná. Stejně jako nebezpečí výzkumných omylů.

Karel Veliký – vládce Západu
Kdo by to měl vědět lépe, než to ví J. Fried. Učil až do svého odchodu do důchodu v roce 2009 středověké dějiny na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Muž s fantazií J. Fried napsal několik standardních prací, bez nichž se neobejde ani nejmenší seminární práce. Jeho specialitou je, v nouzi pramenů udělat z nouze ctnost, vyplnit velké mezery vlastními nápady, psychologickými úvahami s právní věrohodností. Jinými slovy, má představivost. To je důvod, proč jeho knihy nemůžeme považovat jako odbornou literaturu. Jeho styl přináší dobrou náladu, ale povrchní nabídku. J. Fríed se věnuje jen monumentální biografii Karla Velikého. Nejslavnějšímu a nejsilnějšímu vládci středověku, synovi krále Pepina. Zemřel před 1200 roky, dne 28. ledna 814. Jeho království - středověká francká říše je v prostoru, kde dnes žijeme. Rozprostírala se na východě od Pasova, na severu sahala k Utrechtu, na západě a na jihu k Marseille, k městům, jejichž jména dobře známe.

V zemi před našimi časy….

Ale co nám autor J. Fried předkládá, je jiný svět. Svět, ve kterém lidé nemají mapy, aby se našli cestu, nemají žádné abstraktní představy o prostoru a vzdálenosti. Dokonce je nemá ani několik privilegovaných, kteří opustí za různých okolností své rodnou půdu, šlechtici, biskupové, vládci, neměřili své cesty v mílích nebo kilometrech, ale na dny. Je to svět, ve kterém jíst maso v postní době, znamenalo trest smrti. V čase, kdy se muselo stáhnout z kůže celé stádo koz, aby se získal dostatek pergamenu na jednu knihu.
V mnoha teologických traktátech, které roky vedli učenci té doby, pojednávaly o tom, jak čelit údajnému kacířství, se někdy ukáže, že někdo celou věc například prostě špatně a chybně z řečtiny do latiny přeložil. V takovém světě vládnout, muselo být těžké, píše J. Fried. Karel Veliký vládl lépe, než většina před nebo po něm.

Karel Veliký

Císař Karel Veliký vládl od r. 768 - 814 ve Franské říši. V roce 800 se stal císařem. Jeho otec Pipin Mladší (často nesprávně nazývaný Pipin Krátký) zastával, stejně jako Karlův praděd Pipin Prostřední a děd Karel Martel funkci majordoma, tj. správce dvora, degenerované královské dynastie Merovejců, vládnoucí od r. 482 ve Franské říši. V době Karlova narození zahrnoval tento státní útvar rozsáhlé území přibližně oblast nynější Francie a velkou část Německa i Beneluxu. Franská říše se hlásila ke křesťanství, které přijal v letech 496-498 už její zakladatel Chlodovík, a šířením křesťanské víry zdůvodňovala i své výboje. Většina obyvatel se však nevzdala starších pohanských zvyklostí (např. mnohoženství) a rovněž v nejvyšších vrstvách společnosti bylo ztotožnění se s křesťanskými principy života spíše formální. Církevní hodnostáři se často věnovali boji i lovu a panovníci, velmoži i úředníci vystavovali své protivníky nejkrutějším trestům. Prolínání pohanských a křesťanských zvyklostí charakterizovalo též praxi, která vynesla do čela Franské říše germánský rod Karlovců, usedlý v povodí Rýna a Maasy. Už majordom Pipin Prostřední byl skutečným vládcem Franské říše, zatímco merovejským panovníkům připadala úloha trapných loutek. Nejinak tomu bylo i za majordomátu Karla Martela. Teprve Pipin Mladší skoncoval s merovejskou dynastií a natáhl ruku po královském důstojenství.

Za souhlasu franských velmožů vyslal do Říma k papeži Zachariášovi 1. poselstvo s otázkou, zda je správné, že "králové franské říše nemají žádnou moc". Papež hledal v Pipinovi oporu proti Langobardům, a proto ho pasoval na nového panovníka. Zachariášova dobrodiní majordomus okamžitě využil a nechal se na sněmu franských velmožů v listopadu r. 751 zvolit franským králem a odstranil posledního merovejského vládce Childericha III. i s jeho synem.

Papežův zásah do franské dynastické politiky i církevní pomazání nového vládce pak v průběhu dalšího vývoje položili základní kámen teorii, podle níž papežovi, jako Kristovu náměstku na zemi, náleží právo rozhodovat o trůnech a jmenovat krále i císaře. Papež viděl v Pipinovi především vhodného spojence a netušil, že vlastně zahájil proces, který povede k obnově západního císařství. 28. 7. 754 vyzval Štěpán Franky, aby nikdy neuznávali nikoho jiného za svého krále než Pipina a jeho potomky. Pipin sepsal smlouvu, ve které sliboval předat papeži velkou část Itálie. Dané slovo Pipin skutečně dodržel a předal Štěpánovi dobitá území. Franský král v 8. století vytvořil podmínky pro papežskou světskou vládu, která ovlivňovala evropské dějiny po celý středověk.
Po Pipinově smrti (28.9.768) byla říše rozdělena mezi jeho syny Karla a Karlomana. Karloman ale r. 771 nečekaně zemřel, takže vláda nad celým státem připadla Karlovi.

V červnu r. 774 dobil Pavii, čímž zasadil langobardské říši v severní Itálii smrtící úder. Karel se začal označovat jako patricius Romanus. Dával tak, k malé radosti papeže Hadriána I. najevo, i nároky na část italského území. Urputné války vedl Karel Veliký se Sasy a Bavory, kteří využívali každé příležitosti, aby se vymanili z područí Franské říše. Dlouho jim tyto snahy vycházely. Saské kraje, rozkládající se v severní Germánii mezi Rýnem a Labem, stejně jako bavorské končiny na samém východě Říše, nebylo snadné ovládnout. Během jediného dne dalKarel  prý pobít 4500 Sasů.

Karlův syn Pepin r. 796 definitivně zlomil avarskou pozici, čímž mimo jiné usnadnil pronikání křesťanských misionářů do oblasti Čech a Moravy. Celé jižní předpolí Pyrenejí se nakonec ocitlo ve franských rukou. Na severu pak sahala Karlova říše až na Jutský pól.

R. 799 byl papež uvězněn a týrán. Karel jako ochránce Říma mu v pozdním podzimu r. 800 přišel na pomoc. 25. 12. 800 nasadil Lev III. Karlovi korunu. Tím se císařství na evropském Západě po 324 letech obnovilo. Císařská korunovace Karla Velikého neznamenala obnovení starého západořímského císařství, ale vznik nového císařství. Obyvatelé Evropy si museli zvykat, že mají opět dva císaře, římského a byzantského. Tento rozpor odstranilo až vyvrácení byzantského císařství osmanskými Turky r. 1453.

Karel ještě před sňatkem zplodil syna s Himiltrudou, příslušnici kmene Franků. Brzy se s ní rozvedl a vzal si Hildegardu, dceru franského velmože Gerolda. Později se oženil s Fastradou a Liutgardou. Se všemi manželkami měl asi 12 dětí. V září r. 813 dal Karel korunovat svého syna Ludvíka Pobožného spolucísařem. Poté v noci 28.1.814 zemřel.

(autor: Antonín Kaprál)                 

Můžeme diskutovat o tom, jaký byl Karel Veliký člověk. Byl dominantní, jaksi diktátorský, dobrý vojevůdce. Měl azbestový ubrus, který se místo praní vypálil v ohništi. Proč se musel vypalovat, o tom jsou jen domněnky. Asi na něm po divoké hostině zbylo leccos. O azbestové hrozbě pro plíce tehdy ještě nevěděli a stejně umírali dřív, než je stihla rakovina. Zásadně ale reformoval státní správu. Odkazoval se na něj i jeho jmenovec, Karel IV. A měl slavný kaligrafický podpis. To jsou jen střípky. Víme také, že tisíc let po své smrti Karel Veliký rozděloval kontinent, který chtěl spojit. Nárokovali si ho totiž Francouzi i Němci a nemohli se dohodnout. Teprve situace po konci druhé světové války vedla k osvěžení mírové stránky Karlovy role. Po brutálních konfliktech 20. století, spojených s genocidami a nacionalistickými vášněmi, se dohodli Konrad Adenauer a Charles de Gaulle, že ho prohlásí patronem Evropy, a to společně. Tím sice již v mnohém ohledu byl – odkazoval se na něj třeba Richard Coudenhove Kalergi, když 1923 publikoval své dílo Panevropa – ale Adenauer a de Gaulle založili něco, co přežilo dodnes, a bez války. Letos se toto 1200. výročí pojí ještě se 100. výročím úmrtí Berthy von Suttnerové, rozené Kinské, žijící v Praze. Zatímco Karel Veliký sjednocoval Evropu mocensky jako válečník, Bertha von Suttnerová se snažila zbavit svět vojenské agrese jako prostředku prosazování mocenských ambicí. Chtěla škrtnout tzv. Clausewitzovu poučku, že mír a válka se vzájemně prostupují a přelévají, že válka je pokračování politiky jinými prostředky, a dále, že mír je pokračování války jinými prostředky. Motivovala Alfreda Nobela k založení mírové ceny, kterou pak i obdržela. Varovala před válkou, jež začala v roce 1914, krátce po její smrti. To ale Němci a Francouzi ještě nedokázali vzpomínat na Karla Velikého spolu. Víme také, že ještě tisíc let po své smrti Karel Veliký rozděloval kontinent, který chtěl spojit. Nárokovali si ho totiž Francouzi i Němci a nemohli se dohodnout. Jistě, univerzální mocenský nárok Karla Velikého se datuje již od jeho římské korunovace v roce 800 a všichni to věděli.

Lisabonská smlouva byla  v ČR schválena 6. května 2009

O této smlouvě byly již napsány stohy papíru, mluvilo se o pojmu Evropa, co Evropa byla a je. 

První zmínka o Evropě pochází z pátého století před naším letopočtem z doby krále Hérodota: název přejali staří Řekové od Semitů, z akkadštiny, kde ereb nebo irib znamenal večerní soumrak, západ slunce a v této podobě bylo již toto slovo nalezeno v nápisu z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Irib byl v akkadštině protikladem asu, východu, rozbřezku a z tohoto slova je zase odvozeno pojmenování Asie. 

Slovem Evropa se původně označovala jen menší část evropského kontinentu (nepočítáme-li řecké kolonie), totiž část Balkánského poloostrova, to znamená severní Řecko, Albánie a Makedonie. Za Římanů byla naše civilizace soustředěna kolem Středozemního moře a severní hranice tehdejší Evropy v zásadě sledovala tok Rýna a Dunaje. Na jihu žili Římané, na severu barbaři. Na jihu se hovořilo dvěma jazyky: na západě latinsky a na východě řecky. Křesťanství pěstovalo rétoriku, filozofii, umění a vytvářelo životní styl. Bylo kulturotvorné. 

Začátkem pátého století překročili barbaři hranici Limes Romanus, začali obléhat západní část Římské říše: vznikala barbarská království, ale zároveň docházelo k christianizaci pohanských barbarů. Začínal proces latinizace nájezdníků v Itálii, Španělsku a Galii. Nový prostor byl obrácen opačně: spíše k Severnímu moři a ke Germanii, protože z jihu útočili Arabové. Bylo přeloženo Písmo svaté Jeronýmem, rodila se nová kultura. 

V osmém století, které je považováno za velké století evropské historie, je jako organizační duch Evropy povolán Karel Veliký. Do tehdejší Evropy ale ještě nepatřila část Germánů, Skándinávie, Slované a baltské pobřeží, ale i Anglie. Skotsko, Irsko a nearabská část Španělska. 

Evropa vstupuje skutečně poprvé do dějin po sjednocení Galie, severu Itálie a části Germánie. Nové císařství jedná z vůle Prozřetelnosti, což nové říši (ale i Evropě ve zmenšené podobě) dodává posvátný charakter. Takto ustavená Evropa, která se stala jednotnou skutečností od XII.století, hlavně díky latinským univerzitám, s jistými změnami přetrvala staletí a na kontury říše Karla Velikého navázalo dost přesně i Evropské hospodářské společenství, předchůdce Evropské unie. 

Evropa je tedy i historií myšlenky po jejím sjednocení či naopak rozdrobení, které po smrti Karla Velikého zapříčinili jeho vnuci Karel a Ludvík 14.února 842 tzv. Štrasburskou přísahou, která dala vzniknout Francii a Německu a starofrancouzštině a starogermánštině, v nichž byla přísaha napsaná. 

Evropská unie je proto jen jedním z pokusů o sjednocení Evropy, aby obstála v globální konkurenci na začátku XXI. století, i když i tak se svou půl miliardou lidí je v porovnání s 1,3 miliardy Číňanů skoro třetinová. Skutečná síla dnešní Evropy se ale může odvíjet jen od síly myšlenek, které v ní budou kolovat a ty také budou určovat v nejbližších letech skutečné evropské hranice. Území, kde se ve veřejném prostoru nebude o těchto myšlenkách vést řádný diskurz, nebudou k Evropě patřit. 

Jen silné vědomí myšlenkových vazeb může sjednotit lidi bez ohledu na hranice států. Pokud tedy nebudou občané Evropy vidět za sjednocovacím procesem nějaký vyšší cíl a smysl (novou vůli Prozřetelnosti), ať již politický, kulturní nebo ten, který bývá někdy vyjádřen termínem "specifická kvalita života," nemůže se sjednocení nikdy podařit. 

Zkrátka Evropa má legendu v tom původním latinském významu: legenda doslova znamená to, co se má číst, co stojí za čtení. O takovéto čtení Evropy bychom se měli hlavně my ve střední Evropě pokusit, abychom ji pochopili, to je úkol, který na nás teprve čeká. 

Připojení střední Evropy ke staré Evropě tedy znamená stejné či podobné čtení legendy. Tento pokus už opakujeme potřetí: poprvé se uskutečnil za svatého Vojtěcha kolem roku 1000 (proto také někdy je Vojtěch považován za prvního českého Evropana). Ani druhý pokus o sjednocení Evropy ve XII. a XIII.století za osvícenství (za Pascala, Descarta a Galileiho) se nepovedl, protože u nás po Bílé hoře, emigrací většiny šlechty a měšťanstva, třicetileté válce a morových ranách, kdy v Čechách zbyl necelý milion obyvatelstva, jsme byli značně oslabeni. 

Naopak tento pokus skončil tzv. druhým nevolnictvím, majetky zůstaly v držení jen několika rodin, v sedmnáctém století (pojmenování pochází od Maďara Ivana T.Berendy), kdy byla střední Evropa přetažena od Západu k Východu a když to trochu zjednodušíme, můžeme dokonce říci, že s krátkou pauzou první republiky jsme až do roku 1989 patřili na Východ. První novodobý pokus o sjednocení Evropy je z dubna 1944, kdy Ústavu Spojených států evropských sepsal v USA Richard Coudenhove-Kalergi a nesla název Constitution United States of Europe, tuto myšlenku silně podporovaly Spojené státy, ale Stalin záhy Evropu rozdělil a zapadla v zapomnění. Ani pokus o Evropskou ústavu a Lisabonská smlouva tedy není nic nového. 

Jenže, když se střední Evropa začala na konci XX. století emancipovat, jak napsal Geörgy Konrad, těžištěm její nové ideologie se stal požadavek na autonomii, a to je právě to, co bychom nejspíš potřebovali rychle překonat spolu se zvláštní středoevropskou, tajemnou, nostalgickou, ale vždy tragickou skepsí.

(podle Čekého rozhlasu)

Německo a celá Evropa připomíná Karlovský rok. Významným středověkým panovníkem byl Karel Veliký, často označovaný za otce Evropy. V německých Cáchách, kde má hrob, připravují velkolepé oslavy na jeho počest.

Francký král a první římský císař Karel Veliký vládl na přelomu 8. a 9. století říši, která zahrnovala dnešní Francii, Německo, země Beneluxu a oblast až po střední Itálii – tedy jádro dnešní Evropské unie. Karel Veliký je proto dodnes označován za otce Evropy, i když Evropa tehdy vypadala poněkud jinak. 

A i když kulturní dědictví impéria, které po sobě zanechal, je impozantní, nemělo by se zapomínat, že i Karel Veliký byl jen člověk. „Měl své slabosti. Jednou z nich bylo určitě pečené maso a tou druhou ženy. Měl několik zákonných manželek a vedle toho milenky, jejichž jména se nám také dochovala. I s nimi měl děti, kterým v rámci možností dopomáhal ke kariéře,“ říká historik Frank Pohle a pokračuje: 

„Zdá se, že to byl rodinný typ. A současně je patrné, že mohl být i milujícím manželem. To je jedna stránka jeho osobnosti. Ta druhá je, že to byl samozřejmě válečník, účastnil se bitev a zabíjel.“ I tak byl později svatořečen a dnes je pochován v katedrále v Cáchách, kam se letos soustředí mnohé z karlovských oslav. 

Otec Evropy“ zavedl násilnou christianizaci
Za vlády Karla Velikého šlo šíření křesťanství ruku v ruce s rozšiřováním území Francké říše. Církevní a světská moc ale byly oddělené. Začal korunovací Karla Velikého římským císařem proces, který zvrátila až sekularizace? Byl Karel Veliký otcem Evropy, nebo jen pragmatikem? Zamýšlel se někdo v jeho době, jestli je šíření křesťanství ohněm a mečem etické?

V roce 2014 uplynulo 1200 let od smrti Karla Velikého, vládce Francké říše a prvního císaře obnovené Říše římské. Karlu Velikému se někdy dává přívlastek Otec Evropy. Narodil se v první polovině osmého století jako syn majordoma a pozdějšího franckého krále Pipina III. Krátkého. Proslavil se svými výboji na území germánských Sasů, takzvaný tribut mu platili také naši předkové a ještě předtím porazil také Avary.

Své umění válečnické kombinoval Karel Veliký s křesťanskou misií. U Sasů šířil svou víru ohněm i mečem. Frankové proti tomuto germánskému kmenu bojovali třicet let. Sasové bránili nejen svou svobodu, ale také svá náboženská práva – Karel Veliký totiž automaticky počítal s tím, že poražení přijmou za svou víru křesťanství. A pro Sasy tu byly jen dvě možnosti: buď křest, nebo smrt.

Karel Veliký – slavný válečník a dobyvatel – je známý také jako reformátor státní správy a zákonodárce.

Archeologie a písemné prameny

O době Karla Velikého se můžeme dozvědět z jeho životopisu Vita Caroli Magni, dále tu jsou říšské anály, které rok po roce popisují dění ve Francké říši, dále jsou k dispozici úřední listiny, kapituláře, tedy právní prameny ustavující koncily a říšské sněmy. Z těchto pramenů lze usuzovat, jak christianizace postupovala. Svědčí o tom např. nálezy křížků nebo ozdob, jako jsou slonovinové destičky s vyobrazením křtu Páně. Také hroby jsou velmi jasným pramenem. A co se týče násilné christianizace u Sasů, jsou tu kosterní nálezy jako např. rozťaté lebky.“

Karel Veliký použil násilnou christianizaci jako první křesťanský panovník. Z křesťanů – po staletí mučedníků, se tak v jeho době stávají mučitelé. Alespoň co se germánského kmene Sasů týká. Nešlo v té době o žádnou normu – o tom vypovídá i to, že tuto praktiku kritizoval učenec Alkuin z Yorku, který vedl dvorskou školu Karla Velikého.