Po sedmi letech jsem měl možnost se znovu zúčastnit pouti do Cách, tentokrát spojené s 1200. výročím smrti Karla Velikého, k čemuž byly v Cáchách uspořádány tři výstavy. Když jsem odpovídal (německy) na otázku tamního rozhlasu, co pro mne osobně znamená pouť z religiosního hlediska, nebyl jsem na takovouto otázku připraven. Podotýkám, že ani v češtině bych asi narychlo nezformuloval odpověď. Takže jsem řekl, že jsem evangelík a že tedy pouť do Cách spojená s adorací tamních svátostin je pro mne především setkáním s místem, kde na mne doslova a do písmene dýchají dějiny. Nyní s odstupem dní, kdy jsem měl možnost o položené otázce důkladně přemýšlet, vím, že jsem měl odpovědět trochu jinak. Pouť do Cách pod heslem "Glaube in Bewegung" (Víra v pohybu) totiž znamená mnohem víc. Dokazuje, že navzdory veškerým "prorokům multikulturalismu" jsou kořeny naší evropské civilizace křesťanské a na nich je třeba stavět i dnes. Právě potvrzení toho, že si uvědomujeme naše kořeny a jsme kvůli nim ochotni putovat i do vzdálených míst, dává naději, že evropská civilizace v podobě, v jaké se utvářela déle než jedno tisíciletí, má šanci přetrvat. Což je nepochybně duchovně mimořádný zážitek. A poutní mše svatá s ukazováním svátostin v Katschhofu v sobotu i v neděli navíc ukázala, že kromě Evropy jsou na světě další významná křesťanská centra v Africe a v jižní Americe. Hlavním celebrantem sobotní mše byl Peter Kodwo Appiah kardinál Turkson z Ghany a účastnil se jí i Rubén Dario kardinál Salazar Gómez, arcibiskup z Bogoty. Ostatně i Svatý otec František je původem z jižní Ameriky.
Inspirativní byla i prohlídka výstav k výročí Karla Velikého, zejména výstavy Orte der Macht (Místa moci) v cášské radnici. Jako muzejníka mne nezaujala ani tak mnoha unikátními vystavenými předměty, ale způsobem instalace a doplňků. Lunety s freskami ve výstavním sále (tzv. Korunovační sál) byly osvětlovány po částech a na vedlejší ztemnělou plochu byly promítány popisky. A obrazovka dokládající rok po roce místa, kudy Karel Veliký cestoval, zakončená grafem
ukazujícím, jakou vzdálenost bylo možno ujet s volským potahem, na koni nebo na lodi za 12 hodin, donutila člověka s obdivem se sklonit před fyzickou zdatností našich předků, kteří tohle dokázali. Maně si přitom člověk vzpomněl na poslední cestu Karla IV. z Čech do Francie na přelomu let 1347-1348, kterou tento Otec vlasti a Největší Čech vykonal sužovaný padoucnicí, kdy mu každý náraz kola vozu o tvrdou zem či kámen musel působit nezměrnou bolest.
A podnětná a osvěžující byla samozřejmě i setkání s příslušníky místní komunity. Nejen s členy Kulturního spolku Cáchy - Praha, kteří nás hostili ve farnosti St. Sebastian, ale i ta neplánovaná s lidmi, kteří podle mluvy poznávali, že jsme cizinci. K prvnímu setkání došlo už v Kolíně nad Rýnem v kostele St. Maria in Kapitol, kde ke mně při fotografování přišel starší pán, z nějž se vyklubal kustod tamního kostela. A neobořil se na mne, že je v kostele zakázáno fotografovat, jak je to obvyklé u nás, ale nabídl nám tištěné průvodce po kostele, seznámil nás s jeho historií (podobně jako mnoho dalších kostelů v Německu byl i tento značně poškozen v závěru války bombardováním) a upozornil na jeho unikátní památky - např. na dřevěné vyřezávané chrámové dveře z doby kolem roku 1060, jediné ze dvou dochovaných v Evropě (druhé menší jsou v kostele S. Sabina v Římě). Podobně i v Dómské pokladnici v Cáchách, kde jsem fotografoval malbu na dřevěné desce s cášskými svátostinami, ke mně přistoupil starší pán - kustod a něco mi německy řekl, čemuž jsem nerozuměl. Na můj dotaz s vlídným úsměvem odpověděl, že se v pokladnici nesmí fotografovat, tak abych to nedělal tak okatě. Myslím si, že to je hlavní rozdíl mezi situací doma a za naší západní a jižní hranicí (snad jen s výjimkou Španělska) - vlídnost, ochota pomoci, poradit. A když jsem stál v neděli ráno před cášským dómem s poutní holí, zastavil se u mne starší pán a ptal se, odkud jsme. Když jsem řekl, že z Čech z Kladna, rozvinula se mezi námi zajímavá debata, protože znal Beroun, kam jezdil ze svého podniku. Připouštím, že zájem o poutníky z Čech byl možná dán i tím, že Cáchy jsou přece jen mnohem dál od našich hranic než Bavorsko nebo Sasko, takže tam nepřijíždí tolik Čechů. V každém případě byla i druhá pouť do Cách zážitkem, na nějž budu dlouho vzpomínat. Za což patří dík především organizátorům PaedDr. Heleně Raifové z Kladna a manželům Věře a Vladimíru Blažkovým z Cách.