Krátká životopisná data Karla Velikého
Karel Veliký
Císař Karel Veliký vládl od r. 768 - 814 ve Franské říši. V roce 800 se stal císařem. Jeho otec Pipin Mladší (často nesprávně nazývaný Pipin Krátký) zastával, stejně jako Karlův praděd Pipin Prostřední a děd Karel Martel funkci majordoma, tj. správce dvora, degenerované královské dynastie Merovejců, vládnoucí od r. 482 ve Franské říši. V době Karlova narození zahrnoval tento státní útvar rozsáhlé území přibližně oblast nynější Francie a velkou část Německa i Beneluxu. Franská říše se hlásila ke křesťanství, které přijal v letech 496-498 už její zakladatel Chlodovík, a šířením křesťanské víry zdůvodňovala i své výboje. Většina obyvatel se však nevzdala starších pohanských zvyklostí (např. mnohoženství) a rovněž v nejvyšších vrstvách společnosti bylo ztotožnění se s křesťanskými principy života spíše formální. Církevní hodnostáři se často věnovali boji i lovu a panovníci, velmoži i úředníci vystavovali své protivníky nejkrutějším trestům. Prolínání pohanských a křesťanských zvyklostí charakterizovalo též praxi, která vynesla do čela Franské říše germánský rod Karlovců, usedlý v povodí Rýna a Maasy. Už majordom Pipin Prostřední byl skutečným vládcem Franské říše, zatímco merovejským panovníkům připadala úloha trapných loutek. Nejinak tomu bylo i za majordomátu Karla Martela. Teprve Pipin Mladší skoncoval s merovejskou dynastií a natáhl ruku po královském důstojenství.
Za souhlasu franských velmožů vyslal do Říma k papeži Zachariášovi 1. poselstvo s otázkou, zda je správné, že "králové franské říše nemají žádnou moc". Papež hledal v Pipinovi oporu proti Langobardům, a proto ho pasoval na nového panovníka. Zachariášova dobrodiní majordomus okamžitě využil a nechal se na sněmu franských velmožů v listopadu r. 751 zvolit franským králem a odstranil posledního merovejského vládce Childericha III. i s jeho synem.
Papežův zásah do franské dynastické politiky i církevní pomazání nového vládce pak v průběhu dalšího vývoje položili základní kámen teorii, podle níž papežovi, jako Kristovu náměstku na zemi, náleží právo rozhodovat o trůnech a jmenovat krále i císaře. Papež viděl v Pipinovi především vhodného spojence a netušil, že vlastně zahájil proces, který povede k obnově západního císařství. 28. 7. 754 vyzval Štěpán Franky, aby nikdy neuznávali nikoho jiného za svého krále než Pipina a jeho potomky. Pipin sepsal smlouvu, ve které sliboval předat papeži velkou část Itálie. Dané slovo Pipin skutečně dodržel a předal Štěpánovi dobitá území. Franský král v 8. století vytvořil podmínky pro papežskou světskou vládu, která ovlivňovala evropské dějiny po celý středověk.
Po Pipinově smrti (28.9.768) byla říše rozdělena mezi jeho syny Karla a Karlomana. Karloman ale r. 771 nečekaně zemřel, takže vláda nad celým státem připadla Karlovi.
V červnu r. 774 dobil Pavii, čímž zasadil langobardské říši v severní Itálii smrtící úder. Karel se začal označovat jako patricius Romanus. Dával tak, k malé radosti papeže Hadriána I. najevo, i nároky na část italského území. Urputné války vedl Karel Veliký se Sasy a Bavory, kteří využívali každé příležitosti, aby se vymanili z područí Franské říše. Dlouho jim tyto snahy vycházely. Saské kraje, rozkládající se v severní Germánii mezi Rýnem a Labem, stejně jako bavorské končiny na samém východě Říše, nebylo snadné ovládnout. Během jediného dne dalKarel prý pobít 4500 Sasů.
Karlův syn Pepin r. 796 definitivně zlomil avarskou pozici, čímž mimo jiné usnadnil pronikání křesťanských misionářů do oblasti Čech a Moravy. Celé jižní předpolí Pyrenejí se nakonec ocitlo ve franských rukou. Na severu pak sahala Karlova říše až na Jutský pól.
R. 799 byl papež uvězněn a týrán. Karel jako ochránce Říma mu v pozdním podzimu r. 800 přišel na pomoc. 25. 12. 800 nasadil Lev III. Karlovi korunu. Tím se císařství na evropském Západě po 324 letech obnovilo. Císařská korunovace Karla Velikého neznamenala obnovení starého západořímského císařství, ale vznik nového císařství. Obyvatelé Evropy si museli zvykat, že mají opět dva císaře, římského a byzantského. Tento rozpor odstranilo až vyvrácení byzantského císařství osmanskými Turky r. 1453.
Karel ještě před sňatkem zplodil syna s Himiltrudou, příslušnici kmene Franků. Brzy se s ní rozvedl a vzal si Hildegardu, dceru franského velmože Gerolda. Později se oženil s Fastradou a Liutgardou. Se všemi manželkami měl asi 12 dětí. V září r. 813 dal Karel korunovat svého syna Ludvíka Pobožného spolucísařem. Poté v noci 28.1.814 zemřel.
(autor: Antonín Kaprál)