Málokdo ví, že tato dvě města mají k sobě blízko. Nejen v historických souvislostech, ale i dnes - v současnosti.
Cáchy byly nejen významným hanzovním uzlem – zastávkou na obchodní cestě, ale hlavně korunovačním městem evropských panovníků, tedy i panovníků českých zemí. Náš Otec vlasti Karel IV. tam byl též korunován. Byl tam postaven vůbec první kostel Evropana sv. Vojtěcha na světě – patrocinuim, světce, který je silně spjat s Břevnovským klášterem. Jeho pozemky zasahovaly až do Kladna. Část Kladna stojí dodnes na teritoriu právě břevnovských benediktýnů.

Město Aachen - v Severním Porýní, leží cca 70 km od Kolína nad Rýnem, na západních hranicích Německa, v místě, kde se setkávají hranice Německa, Belgie a Holandska. Od stolu místní letní restaurace je vidět jedním pohledem do všech tří zemí.

Významnou stavbou v Cáchách je Cášský Dóm, který byl jako první německá památka zapsán na listinu památek UNESCO. Za povšimnutí stojí i cášská radnice, jejíž průčelí zdobí sochy císařů a králů evropské historie.
Kladensky sbor Schola cantorum sanctae Caeciliae – kladenské Cecilky – tam byly pozvány UNESCO-Clubem Aachen v roce 2001 ke koncertu v kostele Sv. Vojtěcha. Byli to první Kladeňáci, kteří v současnosti navštívili Cáchy. Vděčnými diváky na jejich koncertu byli členové kulturního spolku Aachen-Prag.  Další aktivity se odvíjejí hlavně skrze Kulturní spolek, jeho aktivity připomínají staré historické události  i dění ryze současná. Daří se mu prezentovat současné Česko v německých Cáchách. Spolek uděluje každoročně Kulturní cenu Karla IV., jsou to významné body naší spolupráce a přijímání města Kladna v Cáchách.

Konkrétním a novým kontaktem mezi Kladnem a Cáchami je ČVUT Praha, fakulta bioinženýrství, sídlící v Kladně, která se stala v září 2003 první vysokou školou v našem městě. Kladenská fakulta ČVUT je pevně spjata se stejnou fakultou  RWTH Cáchy - vysoké školy technické.
Během času vznikla další osobní i pracovní přátelství, které přinášejí své ovoce.

Od roku 2004, kdy jsme přistoupili k EU, jsme zase součástí vyspělé Evropy jako v minulosti a jsme rádi, že můžeme udržovat kontakty s císařským a evropským městem Cáchy jako přátelé a dobří sousedé.

Město Kladno udržuje neformální partnerské vztahy s městem Cáchy, které by měly, doufáme v to, brzo přejít k oficiálnímu partnerství. 

Ing. Dan Jiránek, primátor města Kladna

Každý poutník dostane v autobuse nejen malého průvodce Cáchami v češtině, ale i vzpomínkový časopis

 ...jít na dotek šátku... z našeho putování v roce 2007

V červnu, kdy budeme v Cáchách na pouti, se tam otvírají tři výstavy: „Místa moci“, „Karlovo umění“ a „Ztracené poklady“.

„Chceme vám historii vyprávět“, říká kurátor výstavy Frank Pohle. „Je to něco jiného, než jen ukazovat exponáty.“  Začínají multimediální překvapeními, která jsou připravena na freskách v Korunovačním sále radnice. Měla by být vstupem do dvorského života nebo snahou odlehčit strukturu moci. Detaily jsou důležité. Jako ten, kdy voják na koni ve franckém obleku hlídá vchod do parkuru. Preparovaného koně půjčilo Muzeum Krále Alexandra z Bonnu; je to římský arabský plnokrevník, na kterém se jezdilo v roce 800.

Výstava se chce ptát a odpovídat. Cestoval Karel jako poutník, obchodník, diplomat nebo císař? Co znamenalo vynést rozsudek? Karel musel vést války, aby byli všichni spokojeni. Sbližovalo to elity a staralo se to o obrovský prostor zkušeností. Karel tak zažil to, co dříve nemohl. Viděl, co je třeba, když chtěl spoluhrát „první ligu“. To zřetelně návštěvníkům ukazuje výstava „Karlovo umění“ v Centru Charlemagne ve Lvím domě naproti radnici, kde vládnou přísná klimatizační pravidla, aby byly ochráněny vzácné pergamenty z doby Cášské dvorské školy. Aby byl vypůjčitel přesvědčen, musely být garantovány a dohovořeny dobré podmínky. Na výstavách najdou návštěvníci 43 exponátů, které patří k církevním vzácnostem. Odkrývají časový úsek až do pozdního středověku a mají ukotvení v karolínském času.

Multimediálně láká zvláštní výstava k 1200. roku od smrti Karla Velikého. Návštěvníci mezi jiným zažijí, co vládce konal a co ještě dnes listiny z onoho času prozrazují. Návštěvníci si budou moci i listovat v replice „Capitulare de villis“ – v předpisu o správě koruny, zřejmě z roku 814, který vydal v Cáchách benediktýn Alkuin. Dále uvidí vzácnou mozaiku vodních ptáků ze 4. století, náušnice zlatníka z 8. století, denár s portrétem Karla Velikého nebo segmenty kola od vozu se z 7/8. století.

V Centru Charlemagne, kde je výstava „Karlovo umění“, najdou návštěvníci na dvou úrovních vzácné rukopisy i zlatnické vzácnosti, které potvrzují, že císař byl podporovatelem umění a vědy. Založil Cášskou dvorní školu, která vyvinula zvláštní karolínské písmo. Najdou tam např. Evangeliář sv. Denise z 2. poloviny 9. století, stříbrný stojan ze ztraceného procesního kříže z let 817-824, část Evangeliáře z 9. století a misku na hostie patřící kostelu, který Karel Veliký založil.

Cášská klenotnice se pod názvem „Ztracené poklady“ vrací ke svým vlastním pokladům. V antickém Proserpinově sarkofágu byl zřejmě franský vládce Karel Veliký 28. 1. 814 pochován. Dodnes se toto grandiózní umělecké dílo nachází v Cášské klenotnici. Ještě dalších 43 exponátů - jako ztracené poklady - jsou na světle božím v době výstavy pro návštěvníky. Emailová plaketa z pozlaceného měděného kovu z roku 1165, Vita Caroli Magna – životopis Karla Velikého z 15. století nebo schránka ze slonové kosti z roku 1804, kterou klenotnici darovala Josefína, manželka Napoleona.

Exponáty zapůjčila Francie, Holandsko, Itálie, Rakousko, Švýcarsko a Anglie. Své vzácnosti přidalo samozřejmě i Německo samé.

V sobotu 1. února 2014 pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka OP představil při setkání s řeholníky a zasvěcenými osobami ve svatovítské katedrále v Praze nový český mariánský obraz: Pannu Marii Lidickou. Dílo Zdirada J. K. Čecha (nar. 1949).

Kdo je Zdirad J. K. Čech?

Je to náš farník, zajímá ho heraldika, středověké umění, ikonografie, světci. Publikuji heraldické kresby a texty, grafiky s církevní tématikou, kresby svatých s texty, maluje obrazy. Matice cyrilometodějská tiskne a distribuuje jeho ilustrace k nedělním liturgickým čtením a obrázky svatých. Měl možnost ilustrovat pár knížek, nejdůležitější z nich jsou Papežské znaky (Karmelitánské nakladatelství). Pro několik zvonů dělal reliéfy, dále maluje znaky pro farnosti a preláty.

Odkud jste vzal inspiraci pro motiv obrazu Panny Marie Lidické? (Odpověděl sám autor).

Na tohle vlastně neumím odpovědět. Přemýšlel jsem nad tématem nějakou dobu, to ano, ale jednou se mi to samo od sebe objevilo v představě tak, jak to je. Panna Maria z boleslavského Palladia, bez Dítěte Ježíše. Jen bylo třeba přidat roušku, ta na Palladiu není, aby se zvýraznily prázdné ruce. Napřed jsem se trochu lekl, jestli obraz není moc silný. Představoval jsem si, co asi udělali vojáci, když kradli v lidickém kostele ciborium? Vysypali Tělo Páně na zem a rozdupali? Takže nejen že nacisté zkoušeli v Lidicích vyvraždit všechno živé a zničit všechno neživé, ale zkoušeli i, jako kdysi jiní vojáci na jiný rozkaz – na Golgotě, zabít v Ježíši Kristu Boha. Madona vzbuzuje také myšlenku na zavražděné lidické děti. Vypálených vesnic byla ve dvacátém století spousta, ale v Lidicích nacisté předvedli opravdu odpornou práci. To nebylo nějaké vyvraždění a vypálení v afektu, ale hnusné systematické ničení, které došlo až k terénním úpravám, rozryli kopce a udělali jiné, změnili koryto potoka. I samu zemi ztýrali (Kolébku mou i hrob můj ... jak říká Mácha), oni i mrtvé z hrobů vykopali.

Jak dlouho trvá namalování takového obrazu?

Vymyslel jsem si za léta práce takovou velmi komplikovanou a zdlouhavou techniku, takže asi měsíc.

Kde bude obraz instalován a kdy? Kde všude jej bude možné shlédnout?

Teď je obraz v kapli na pražském arcibiskupství, jedná se o jeho vystavení v Lidicích v době kolem výročí, dál nevím. Druhý exemplář jsem namaloval na zakázku města Kladna jako poutní dar kladenských poutníků, kteří putují v roce 2014 na tradiční pouť do Cách.

Co to vlastně znamená, že jde o oficiálně uznaný český mariánský obraz?

Z formálního hlediska to znamená potvrzení nového typu mariánského obrazu, jako jsou například Panna Maria Pomocná nebo Sněžná, Loretánská, Svatohorská, Čenstochovská ...

A co to znamená pro Vás osobně?

Trochu mi to vyráží dech, plní mě to radostí, samozřejmě. Jsem šťastný, že ta léta práce a všelijakých starostí a nepříjemností snad nebyla marná, když byla cestou k tomuto obrazu. Cítím se obdarován.

"Musíme hledat duši dnešní Evropy"

(vybráno a volně přeloženo z cášských novin)

Žádný raně středověký panovník nevyzařuje dodnes tak silně, jako Karel Veliký. Byl to výrazný politik, ale měl také svou temnou stránku.

Neexistuje snad žádný středověký panovník, který je po celé věky času tak známý, jako Karel Veliký. Jak si to vysvětlit?

Karel vedl impozantní život. Má pozoruhodný posmrtný život, ve kterém zažívá různé přisuzování. Ve své době byl velkým a pravověrným vládcem, pro středověk představoval ideálního vládce. Oba francouzští králové a také němečtí králové a císaři ho viděli ho jako jasnou hodnotu. Nacisté se zpočátku snažili, ho nazývat saským řezníkem. Když Adolf Hitler zjistil, že by mohl využít Karlovy vojenské akce v Evropě, prohlásil ho německým Evropanem. Po válce byl deklarován - v neposlední řadě v Cáchách - velkou postavou křesťanského Západu.

Karlovi se leccos přisuzuje. Proč je rozhodující, být také kritičtí?

Všichni, kdo psali o Karlovi, věděli o něm určité věci buď přímo, nebo prostřednictvím zdrojů. Přidali k nim něco účelově, často to byly důvody politické. Máme co do činění s historií, která nebyla vyprávěna příčinně. Karel dostává jiný obraz navždy. Tak se stal Karel mýtem. Existuje názor, že úkolem historika je odhalit tento mýtus.

Co zůstane pak po Karlovi?

Byl to jistě velmi výrazný politik, který se pokoušel svá přesvědčení a zájmy realizovat mečem. Sasové jsou toho smutným příkladem, nebylo by dobře to zakrývat. Tak Karel vytvořil mocnou říši.  Jeho vláda přinesla politiku kultury, která je, pokud jde o budoucnost, mnohem důležitější.
Od Karla pochází důležitá reforma kalendáře, vyvinul karolínské písmo, předchůdce dnešního stylu psaní kurzívou. V ekonomice zavedl denár, který byl poslední jednotnou měnou před eurem. Samozřejmě, že to bylo za velmi odlišných politických podmínek. Stojí za to, podívat se na tyto mince blíže. Na přední straně je Karel s vavřínovým věncem, na zadní straně je symbolicky ve slovech "Religio Christiania". Vštěpuje tím lidem, jak byl ohromen křesťanstvím.

Proč je to tak důležité?

Peníze nejsou jen platidlem, ale také vyjádřením vlastního sebepoznání. Na jedné straně denár představuje Karla jako pozdně antického císaře, na druhé straně tím Karel vyjádřil, jak byla jeho říše spjata s křesťanským náboženstvím. Karel nám tedy jako vládce zanechal dědictví, ale je třeba podobně jako on, hledat to, co nás v Evropě spojuje, hledat dnešní duši Evropy. Musíme hledat v Evropě všechny výhody, které politicky a ekonomicky prakticky dnes žijeme, ale bez zanechaného dědictví nám Karlem, nemá Evropa šanci na přežití.

Není rozmanitost Evropy vlastně sílou pro Evropu?

Mnohotvářnost Karla Velikého podpořila také další vývoj evropského prostoru. V jinakosti je síla. Nemůžeme být všichni stejní. I my dnes potřebujeme ducha společné kultury. Stálost dědictví Karla Velikého potřebuje spojence v médiích, školách i univerzitách. To je důležitým úkolem pro Cáchy. Právě Cáchy se musí starat o Karlovo dědictví pro Evropu.

Karel je v Cáchách všudypřítomný. Co to znamená pro město?

Na Karla nemůžete v Cáchách nemyslet. Cáchy se starají o to, aby se na něj nezapomínalo, což je velmi chvályhodné – město uděluje každoročně Cenu Karla Velikého těm, kdo se zasloužili o realizaci myšlenek společné Evropy v současnosti.

Je Karel dobrým patronem ceny, která se uděluje ve jménu svobody, humanity a míru?

Myslím, že ano. I když Karlův život má i temnou stránku, která není hodna ocenění. Ale musíme vidět jeho kulturní síly. To je jednota v rozmanitosti. To je to, co musíme dnes v Evropě realizovat. Leccos už se podařilo. Jasně musíme mluvit o tom, že Cena Karla Velikého je současnou odpovědí na směr, kam by se měla rozmanitá Evropa ubírat, aby se stala světovým hráčem ekonomiky i kultury.

Svět dnes nazývá Karla Velikého "Otcem Evropy". Vystihuje to jeho odkaz?

Je to vlastně chvályhodné. On neměl Evropu jako politický program. Vytvořil impérium od Severního moře do Střední Itálie, od Pyrenejí až k řece Labi. Což tvoří téměř stejný prostor jako území Evropského hospodářského společenství z roku 1957. Pojmenování Evropa již existovalo. Ale bylo to více o zeměpisném pojmu, než o politickém nebo kulturním pojmu, jak ho vnímáme dnes.
 

Křesťanství je prezentováno jako základ Karlova panování. Jak to bylo se vztahy mezi církví a říší?
Na jedné straně měl Karel hodně společného s církví. Některé změny tehdejší Francko-římské liturgie z jeho doby vydržely až do 21. století. Dodnes slavení mše svaté nese formální prvky z jeho doby. Na druhé straně pomohl zásadně formovat církev. Ujišťoval se, že ustanovení biskupové přijali nejen církevní zákony, ale i světské. Ovlivňoval i velké věroučné spory a tím ho můžeme nazývat i spolutvůrcem víry jeho doby.

Hodně z toho, co je dnes známo o Karlovi, nám zprostředkoval jeho životopisec Einhard a jeho blízcí spolupracovníci. Je to důvěryhodný zdroj?

Einhard měl blízký vztah s Karlem. A víme, že čím blíže se dostanete k osobě, tím více se dozvídáme o jejím původu. Proto je pro nás Einhard důležitým informátorem. Při psaní o Karlovi si vzal jako vzor pozdně antický životopis Nera. Podle tohoto vzoru se učil, jak má vládce představit. Při převodu části textu popsal Karla positivněji, ale převzal i pasáže ze života císaře Nera, jež byl nejhorším vládcem pozdní antiky. Předkládá nám i vnější identifikaci Karla s velkým břichem, býčím krkem a jasným hlasem. Najdeme u něj i opatrnou kritiku Karla.

Johanes Fried vydal v minulém roce biografii Karla Velikého, která začíná touto větou: "Následující kniha není román, ale fikce." Charakterizuje to, jak je těžké psát o osobě, která žila před 1200 roky.
Johannes Fried napsal skvělou knihu. V neposlední řadě proto, že je doplněna imaginární fantasií, která pochází ze stávajících zdrojů. Autor je zná velmi dobře a přejímá je jen částečně. Čtenář ale musí hodně o Karlu znát, aby poznal, kdy jsou překročeny hranice fikce. Na historiky působí kniha velmi volně. To, co si může dovolit film nebo umění, není dovoleno historikům.